Vlk a deset kůzlátek (Joseph Haltrich)
Vlka brzy soužil opět jeho nekonečný hlad, na pastvě však kořínky proklel, neboť mu zkazily chuť na něco dobrého, a tak složil přísahu, že se jich už v životě nedotkne, to raději ze světa sejde strašlivou smrtí hlady. To dobrodružství se sviní [pozn1] měl ještě v čerstvé paměti a byl velmi rozezlen. „Tak nádherná selátka, ale ta zlomyslná věrolomnost jejich matky, copak se víra a počestnost ze světa ztratily?“ V těchto myšlenkách se vlk zase přiblížil ke vsi a podívejme na ten zázrak, ve vsi to tak vyhlíželo, jakoby bylo vše mrtvé. A vlk se při tom pohledu naladil smířlivě. „Konečně to jednou vypadá zase dobře.“ řekl si pro sebe.
Lidé ve vesnici slavili zrovna svátek, tancovali v domech a byli veselí; a psi se motali, jako vždy při těchto příležitostech, po kuchyních. Tu uviděl vlk na konci vsi starou kozu a deset kůzlátek, která byla veselá a bezstarostně poskakovala kolem pece. „Ty dostaneš snadno!“ pomyslel si a byl hned u nich. „Ha!“ volal: „Teď vás konečně mám! To jste vy, kdo lupení a květy v mé zahradě sežraly, teď se mnou půjdete jako moji zajatci!“ „Ale milý vlku,“ řekla úpěnlivě koza: „jak bychom vám mohly tak zle uškodit, vždyť jsme se z tohoto místa ani nehnuly.“ „Ale co,“ řekl vlk: „když je to jednou tak, nenechám si to vzít, jen žádné další výmluvy!!“
Když koza viděla, že proti neprávu nepořídí nic, řekla: „Milý vlku, ja vím, že vy umíte dobře zpívat, jste také ten nejlepší učitel, ještě nám tedy jednou předezpívejte, my ze srdce rádi zpíváme. Neboť až si zazpíváme, můžete si nás po libosti odvést.“ Vlk byl pyšný na to, že ho má někdo za dobrého zpěváka, proto nemohl nevyhovět. „Dobrá!“ řekl.
Tak poslala koza kůzlátka do pece, sama si vyskočila na ni a poprosila vlka, jestli by mohl na úplný hořejšek pece vystoupit, že je to čestné místo pro něj. Když byli takto rozestavěni, zabouchal vlk do taktu a jal se svoji píseň zpívat: "Ulluluh! Jujuluuh!" Koza a kůzlata dělaly svoje: „Mééééé, mééééé!“
Když veselící se lidé tu divokou píseň slyšeli, podívali se okny, uviděli vlka a všichni vyběhli ven. Muži i ženy s dřevěnými palicemi, pohrabáči a kosami, každý s tím, co mu právě padlo do ruky, a hnali se na vlka; také psi z kuchyní tu byli v cuku letu. Když je vlk viděl přicházet, skočil ihned ze svého kantorského stupínku dolů a vzal do zaječích.
To vám byla štvanice! Pronásledovali ho až do šírých polí, pak se lidé obrátili zpět, ale psi ještě hodnou chvíli štěkali, pak však spěchali také zpět, aby dále ten veselý svátek drželi. Koze a kůzlatům se ještě vousy na bradách od strachu, který ony přestály, třásly. Tak jim dali pár Hoffmannových kapek a brzy byla kůzlata zase veselá a poskakovala kolem pece jako dřív.
